Světelná instalace, vystaveno: V Kontextu formy - host výstavy Jana Stolíná a Jaroslava Prokeše, Sbor kněze Ambrože, CČSH, Galerie AMB, Hradec Králové, 9–10/2022, vernisáž 3.9. 2022

Věci samy o sobě nemají barvu, ta je čistě vlastností světla. Určitou kombinací barevností povrchů a programovaných monochromatických vytvářím situace, kde se tento fakt ukazuje v plné síle a umožňuje nám zažít barevné proměny, na které nejsme z všedního života zvyklí. Barva světla je jedním z nejiluzivnějších fenoménů a to, jak jí vnímáme, ovlivňuje mnoho faktorů. Od fyzikálích jevů, jako je třeba vlnová délka světla samotného nebo rozsah vlnových délek, které osvětlovaná látka pohlcuje, nebo naopak odráží, až po různá percepční fyziologická a interpretační zkreslení, jako jsou například chromatická adaptace, Bezold–Brückeův posuv, Helmholtz–Kohlrauschův efekt a mnoho dalších. Dalším důležitým principem instalace je prostorová iluze, která je založená na skutečnosti, že náš mozek si nedokáže poradit s dvojznačným vjemem, jaký představuje vyobrazení geometrické sítě některých těles, pokud je zbaveno perspektivní deformace. Mozek perspektivu normálně v každém okamžiku využívá k orientaci v prostoru a určení velikosti a vzdálenosti všeho kolem nás. Takže ve chvíli, kdy jí nemá k dispozici, nedokáže určit tak základní věc, jako je orientace krychle v prostoru. Dokonce dochází k tomu, že krychli může vidět v každém okamžiku otočenou jinak. To mě inspirovalo k vytvoření plošného obrazu složitějšího tělesa, které jsem rozdělil na jednotlivé plochy, které se ale nachází na různých stranách. Plochy jsem vybarvil na základě zkušeností z mých předchozích prací a princip prostorové iluze jsem ilustroval barevnou iluzí. Sleduju tím zachycení a zpřítomnění momentu, který je těžko předatelný, protože ho každý z nás normálně zažívá pouze ve své mysli. Díky tomu, jak se barevné povrchy proměnují asymetricky, některé hranice se ztrácejí, plochy splývají a znovu se rozlišují a tím zhmotňují a zpřístupňují společnému prožití moment, který dřív nešel přímo sdílet.

Louis Albert Necker v roce 1832 poprvé zveřejnil obrázek dnes známy jako Necker cube. Jedná se o síť krychle v paralelní projekci. Pozorování této jednoduché kresby s sebou přínáší zvláštní prožitek, kterému se tehdy lidem dostalo poprvé. Jelikož vidíme všechny hrany tělesa, které není ovlivněno perspektivní deformací, našemu mozku se dostává dvojznačného vjemu. Krychli můžeme vnímat otočenou dvěma různými směry. Ke změně této představy může dokonce docházet velice rychle a krychle se nám může otočit i několikrát během krátké chvíle. Je to skvělý moment, kdy můžeme být přímými svědky toho, jak mozek vytváří náš vnitřní model reality, kterému máme ve zvyku až přiliš často přisuzovat jakousi pravdivost a bezmezně mu důvěřovat. Moment, který jsme zde schopni vědomě procítit mě zajímá, protože ta stejná funkce naší mysli, která v tomto případě díky mozkem a evolucí nečekanému výjevu nefunguje správně a odhaluje tak svou jinak v podvědomí skrytou činnost, je přítomná u každého našeho poznaní. My zkrátka nepoznáváme realitu. Náš mozek nám jí modeluje na základě smyslových věmů, vzpomínek, vědomostí a dokonce i emocí. Za velkou část faktorů, které přispívají ke konečné podobě naší interpretace světa kolem nás, vděčíme naší genetické výbavě, místu narození, výchově a například i našemu rodnému jazyku. Jen pramálo z těchto výchozích pozic jsme mohli vědomě ovlivnit. Nakonec i naše sebepojetí se jako svobodného, nezávislého individua může bý´t dost dobře iluzí. Poznatky z vědeckého zkoumání mozku a lidského chování tomu nasvědčují. Tyto velké iluze jsou ale hard wired. Jsou v našem myšlení zapojené na pevno evolucí a potřebou organismu se v našem složitém světě orientovat, učit se o něm a interagovat s ním, což by bez pevné představy o vlastní existenci a víry ve vlastní svobodné rozhodování nemuselo fungovat. Lidská inteligence svou komplexitou už  překročila hranici, před kterou ještě zvládla ignorovat samu sebe. Co to může znamenat pro individualitu a svobodu jedince? Pesimistické důsledky je možné vyvozovat jenom tehdy, pokud se stále tvrdohlavě držíme těchto iluzí, které, i přes jejich užitečnost a uspěšnost darovanou lidskému druhu, dnes často stojí u klimaxu egoismu, sobectví, zbytečného soupeření a různých z toho plynoucích neduhů současné společnosti. Jakmile si připustíme, že ani to, jakou představu o realitě nám náš mozek formuje, z velké části neovlivňujeme, můžeme se naučit obdivovat neuvěřitelnou komplexitu a provázanost světa, který nás v každém okamžiku formuje a jehož jsme neoddělitelnou součástí. Můžeme přijmout novou pozici člověka, který už není osamělým zázrakem ve společnosti nevědomých, nesvobodných zvířat a mrtvé hmoty, ale je přirozenou součástí živého prostředí. Tato pozice ve světě je mnohem zodpovědnější a smířlivější, motivuje ke spolupráci, toleranci a soucitu. Její přijetí automaticky povyšuje představu o ekologii jako disciplíně snažící se o záchranu ohrožených druhů a strašení obyvatelstva na nepostradatelný způsob myšlení, který může být jedinou cestou z nepříznivé situace, do které se nejinteligentnější druh zvířete dostal.

.